Když je stejný motiv variován v několika příbězích, dostává čtenář hutný materiál k důkladnému přemýšlení o určitém fenoménu – typicky to bývá láska. Bernhard Schlink si však ve svém povídkovém svazku Letní lži (2010) vzal na paškál titulní lež. Sedm nekomplikovaných příběhů; místy se tváří „obyčejně“, ale přesto nenudí. Jsou to zejména postavy, nikoliv události, kterým vděčíme za čtivost knihy.

Každý z protagonistů se, ať už vědomě, či nevědomě, setkává se lží a musí se s ní popasovat – a každý pochopitelně po svém. Povídkami proplouvají typičtí lidé dnešní doby, polospící automaty žijící život, jehož smysl nemají čas ani náladu objevovat. Snaží se o něco jen proto, že to mají druzí. Bojí se změny. Místo na vztazích pracují na počítači. Neznají sami sebe, a proto pochybují („Chtěl být šťastný, protože si to štěstí tolik přál a teď tu bylo – anebo aspoň měl všechno, co si jako jeho součást vždy představoval“; „Jak samozřejmě se milují ti muži a ženy, ti rodiče a děti! Anebo všichni jen hrají nějakou hru, při níž jeden druhému něco předstírá, aby nikdo nepřišel o iluze?“). Žijí, jednají a snad i cítí jen v režimu autopilota, ze kterého je vytrhne právě až lež. V povídkách figurují lidé v různých životních situacích – čerstvě zamilovaní, smrtelně nemocí, nevěrní, s malým dítětem, chorobně žárliví, nenávidící. U všech ale jednou dojde na lámání chleba a musí se rozhodnout, jak dál. Někteří začnou díky lži smýšlet o životě jinak, jiní vinou lži ztrácejí pevnou půdu pod nohama a panikaří. Někomu musíte zalhat nebo někdo musel zalhat vám: co teď? Jak dál? Není přitom důležité, jestli příběh vůbec skončí a jak skončí – a proto Schlink nijak zvlášť nepointuje, neuzavírá. Důležité jsou myšlenky hrdinů, kteří dříve než své jednání pozvolna mění své myšlení.

Autor zasazuje příběhy do rámců, které jsou mu důvěrně známé a v nichž se cítí nejjistěji: Německo, Spojené státy, vzpomínky na dětství, vysoká škola, filozofie, hudba. Opakování vzorců ničemu nevadí, je snad i účelné, Schlink se o to víc mohl zaměřit na propracování psychologie postav. O něco autentičtěji se mu to podařilo u mužů: brilantně popisuje vztah syna a otce (Johann Sebastian Bach na Rujaně); umožňuje čtenáři pochopit uvažování majetnického a chorobně žárlivého manžela (Dům v lese); odhaluje pocity čerstvě zamilovaného starého mládence (Po sezoně). Působivé je životní bilancování těžce nemocného filozofa (Poslední léto), který se na stará kolena naučí nejen vařit a prát, ale opět i milovat („Někdy pozoroval, jak jeho žena věší prádlo. […] A udělal to taky tak. Sehnout se pro kus prádla, vytřepat jej, vybrat ze sáčku kolíčky, natáhnout se ke šňůře a ten kus prádla upevnit – při každém pohybu viděl svou ženu před sebou, ne, on ji přímo cítil, jak dělá tytéž pohyby. Měl pocit sounáležitosti s tělem své ženy, které vydrželo námahu jejího povolání, péče o domácnost a o děti, uneslo bolesti při porodech i při potratu, náchylnost k zánětům močového měchýře i záchvaty migrény; ten pocit byl tak silný, že se rozplakal“). Naproti tomu všechny ženské postavy jsou mužštější, než by se na ženské hrdinky mohlo slušet. Ze dne na den chladně přestanou milovat svou rodinu (Cesta na jih), racionálně monitorují svého partnera (Noc v Baden-Badenu), jsou nepřirozeně zmateny vlastním pozitivním těhotenským testem (Dům v lese). Co je podstatné: na různých místech textu se objevují drobné (a opět „obyčejné“) myšlenky, jakási zaklínadla, která jediná snad mohou lež porazit („Při všem, co jsem v životě dělal, jsem žil z toho, že jsem měl Tebe“; „Co kdybych vychovávala ne tak přísně a vážně, nýbrž chaotičtěji a radostněji?“ „Zítra bude s otcem opět hovořit. [...] Chtěl, aby mu po otcově smrti zbylo víc než jen fotografie na psacím stole a vzpomínky, na něž by raději zapomněl“). Vždy jsou zakořeněny v lásce, která najednou do života všech polospících automatů dokázala nějak nenápadně proklouznout spolu se lží.

Bernhard Schlink se v povedeném povídkovém souboru nezdržuje vymýšlením neobvyklého prostředí, zvláštních dialogů či originálních postav; minimalisticky zůstává u osvědčeného. Veškerou svou autorskou energii vložil do jednoduchého poselství: i kdyby nad lží nezvítězila pravda, lásce se to podaří určitě.